Sbor AVE v Itálii
Je 2:00. Už patnáct hodin jsme na cestě. Všichni kolem mě spokojeně oddychují, jen já začínám být nervózní. Za okny pozoruji odrazy světel práve projíždějících aut a v dálce tmou zahalené město. Vím, že musím spát, ale když ty sedačky jsou tak nepohodlné. V duchu závidím Dejvovi, který sedí vedle mě a který spí skoro celou cestu. Já mu to přeji, ale aspoň by se nemusel tolik rozvalovat. Nejraději bych se viděl doma v posteli, ale v Itálii jsem ještě nebyl a zvláště se sborem AVE by to mohlo mít tu správnou šťávu.
Nemýlil jsem se. Hned první den, při návštěvě Říma, poznáváme, že se většina z nás cítí jako venkovan ve městě. Zvláště vlajkonoši mají neobvyklou úlohu. Jít za panem Zahradníčkem a držet vlajku nad hlavou tak, aby ji každý viděl. Jenže problém. Vlajkonoš se ohlíží za krásnými slunečními brýlemi a ejhle, kde je pan Zahradníček?! No nevadí. Risknem to doprava. Hurá, celý zájezd doprava, jen pan Zahradníček spokojeně kráčí vlevo...
Ve tři hodiny už ale všichni spokojeně sedíme v autobuse a míříme do Priverna - do cíle naší cesty. Zde úspěšně reprezentujeme naši školu: „Basy, co je s vámi?“ první nemilá otázka pana Macka po koncertě. Italští fanoušci však jsou očividně jiného názoru, o čem svědčí i bohatá večeře, která se skládá z několika chodů. „Ty bláho“ a jiné výrazy mnohdy i hraničící s vulgarismy zaznívají rozlehlým restauračním zařízením. Naše nadšení nezná mezí a pokračuje i druhý den po mši svaté, kdy máme opět tu čest zasednout za stoly, kde se podává jídlo na ohřátých talířích a kde sebemenší vlásek představuje tu největší nečistotu.
„Basy, dojezte,“ tradiční věta, kterou sbormistr naznačuje, že bychom se mohli zvedat.
Sedíme tedy opět v autobuse a spíme, tedy kromě mě, protože já v autobuse neusnu.
Ze spánku nás (tedy všechny ostatní) probouzí hrčící mikrofon: „Kdo potřebuje na záchod, tak rychle, jedeme k moři.“ „ÁÁÁ k moři,“ všichni podléháme emocím tak, že naše potřeby jdou stranou.
Projíždíme dlouhou rovnou cestou, na jejímž konci na nás čeká něco, o čem většina z nás slýchávala už od malička - širé moře. „Kde je vchod?“ první důležitá a věcná otázka, kterou, zdá se, vyřešit bude velký problém. Naštěstí pan Zahradníček je světa znalý a nepodléhá tíze osudu. Netrvá to dlouho a už všichni stojíme ve vodě. „Dělěj, vyfoť mě!“ „Počkej, nemám foťák!“ Totální chaos. My, co jsme u moře poprvé, chceme co nejvíc dokumentů, abychom mohli doma říct závistivým sourozencům: „Tak jsme byli u moře.“
A protože se začíná stmívat, pomalinku odjíždíme do kempu, kde nebudeme jíst z vyhřátých talířů a kde ani špína nebude náš úhlavní nepřítel, ale kde zažijeme mnoho dalších zážitků ze sluncem prozářené Itálie...
Václav Lipinský
Sbor AVE získal na svém koncertním zájezdu v Itálii 27. dubna - 3. května 2006 dva diplomy:
 |
 |